Petr Brandl

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český malíř vrcholného baroka. Mistr barvy a světla v dramaticky a lyricky laděných obrazech. Maloval nástěnné i závěsné obrazy. Z díla: ,,Všichni svatí“ (kostel sv. Jakuba v Praze, 1711), ,,Svatý Jáchym a Svatá Anna“ (kostel P. Marie Vítězné v Praze, 1716), obrazy na oltáři (kostel sv. Markéty na Břevnově, 1718-1719), obraz ,,Stigmatizace sv. Františka“ (1715, kaple Lorety v Praze).
Petr Brandl - Autoportrét s počítáním na prstech (1725).jpg
Narození a úmrtí
  • 24. 10. 1668 (Praha)
  • 24. 9. 1735 (Kutná Hora)
Památníky
Odkazy

V malostranské radní knize je zápis o tom, že dcera malíře Karla Škréty nevybíravě vynadala radnímu, za což byla pokárána. Jiný zápis říká, že stavitel Kryštof Dientzenhofer žaloval kolegu, který o něm v putyce prohlásil, že je fušer. A divoký malíř Brandl? Dostal se do sporu mezi J. F. Windischem a J. F. Tillingerem, vytasil na Tillingera zbraň a při zatýkání se rval se strážníky. Jenom na přímluvu a kauci bohatého měšťana Windische se dostal z vězeňské kobky.

Byl synem krejčího, jenž pocházel, stejně jako matka Petra Brandla, z jihočeské vesnice Přestanice. Těžko soudit, po kom kluk Brandlů zdědil rváčskou povahu. Aristokraté, bohatí měšťané, církev, zbohatlíci pobělohorské doby, ti všichni si zdobili paláce, kostely a bůhví co. Brandlův talent jim byl potřebný, tudíž mu odpustili víc než dost. Na zakázku pražských radních namaloval obraz „Kající se Máří Magdalény“ pro kostel sv. Václava v Mníšku pod Brdy (asi 1693) a „Zvěstování P. Marii“ (1697) pro Svatou Horu u Příbrami. Ti nad ním drželi ochrannou ruku. Brandl si byl talentu jistě vědom a nevstoupil ani do malířského cechu. Žil, jak život dal.

V patnácti si jeho talentu povšiml dvorní malíř Kristián Schröder, ale z malířství mu moc nepředal. Jediné, co mu Brandl nezapomněl bylo to, že ho pustil do hradní obrazárny, kde dělal správce. Stala se mu učebnicí, jak malovat. Kdepak Itálie. Na výlety neměl, ale ve sbírce hradu bylo „Itálie“ dost. Neméně italských obrazů měly sbírky šlechty. Vážil si rakouského malíře M. V. Halbaxe, který mu poodkryl tajemství temnosvitu a způsob, jak barvou a světlem zdramatizovat obraz.

Šlechtici či preláti bouřliváka tolerovali, ale zahrnuli ho prací. Byl jejich prestižním malířem. O jeho služby usilovali, aby měli co nejkrásnější interiéry. Zakázky od nich jen pršely. Patrně si u nich dost vydělal. Přesto často přimhouřili oči k jeho věčným dluhům, za něž ho kvůli alimentům stíhala i choť.

Co bylo na Brandlově štětci nejpozoruhodnějšího byl dojemný lidský cit v biblických výjevech. Nedbal na dané konvence a rozbíjel návyky. Všechno mu v obrazech hořelo energií, světlem a barvou. I sám Halbax zůstal v malířském projevu hodně za ním. Brandl si v přemíře zakázek často nevěděl rady, které dát přednost. Putoval z kostela do zámku a ze zámku do kláštera. Často také s velkou chutí maloval portréty.

V roce 1700 se mu na paty přilepila smůla, kterou si zavinil sám. Musel utíkat před věřiteli, placením alimentů a rovněž před církevními strážci kostela P. Marie Vítězné, od nichž si vybral zálohu, ale práci nedokončil. Toulal se od města k městu, maloval jako za pokání sám sebe, čili autoportréty. Později byly nazvány podle místa, kde byly nalezeny, tedy např.: „Vlastní podobizna, zv. Lobkovická“ (kolem 1697). Často zadavatel nestál o to, aby z obrazu svítila barevnost denního světla a vyhovovalo mu světlo uzavřeného prostoru.

Kolem 20. let 18. století se sblížil se sběratelem a mecenášem umění Františkem Josefem Černínem. Konečně se mohl vyvázat z povinnosti a nechat talentu vylétnout kam se mu zachtělo. Tvořil svobodně a volně pro rozsáhlou hraběcí sbírku obrazů. Zapreludoval si se světlem po svém a v obrazech pro černínskou sbírku dovedl své umění světla k samému vrcholu. Namaloval řadu žánrových obrázků, jako byl např. „Tři ženy a lovec“. Takovou volnost mu nabídl i hrabě Vrtba. Jeho hořlavý a divoký talent je rozpoznatelný při prvním pohledu zejména na postavách starců. Z uvedeného období pochází jeho proslulý obraz „Simeon s Ježíškem“ (Národní galerie v Praze).

Ke konci 20. let znovu prchal z Prahy před věřiteli a manželkou, jíž stále pořádně neplatil alimenty, do východních Čech. V roce 1728 namaloval „Nanebevzetí Panny Marie“ pro cisterciáky v Sedlci u Kutné Hory. Tam jej zatklo rameno spravedlnosti. Uvěznili ho v Hradci Králové, jenže on měl zakázek tolik, že nemohl ani pořádně pykat. Často se klade otázka, zda právě způsob života nebyl přímo podmínkou jeho tvorby. Zda jeho bouřlivý a divoký život nebyly přesýpacími hodinami tvůrčí vášně a času.

Křesoborský opat si jej vyžádal pro nástěnnou malbu v kostele a on svou práci odvedl dokonale. Jenže tělo ochabovalo a zasahovalo i sílu ducha. Rok 1734 zastihl Brandla v bídném fyzickém stavu. Bývalý rukopisný švih znejistěl a ztrácel sílu. Přesto to byl pořád ještě on, obdivovaný a vážený. I ti, kdož jej moralizovali, našli pro něj nakonec lichotivou přezdívku „český Apellés“, čili česká obdoba nejlepšího řeckého malíře Filipa II. a Alexandra Velikého. Brandlovi ještě zbyla síla, aby zanechal v gotickém skvostu sv. Barbory v Kutné Hoře obdivuhodné dílo. V tom staroslavném městě mu však zdraví dosloužilo. Jeho pohřeb v Kutné Hoře byl prý opravdu důstojný. Pověst o genialitě jeho portrétů se rozletěla po Evropě a do Čech přicházeli kupci, aby obrazy získali. Je v portrétu kongeniální s českým malířským exulantem Janem Kupeckým.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!