Pravoslav Kotík

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český malíř a grafik. Jeho rukopis má začátky v expresionismu fauvistického ladění. Jeden z tvůrců sociální malby po 1. světové válce. Kromě malby, grafiky a kresby, dělal také gobelíny, vitráže a plastiky. Jeho tvorba je spřízněna s básníky Halasem, Mahenem, Holanem a inspirována i hudbou.
Karel Kuklík, portrét Pravoslava Kotíka, 60. léta.jpg
Narození a úmrtí
  • 1. 5. 1889 (Slabce u Rakovníka)
  • 14. 1. 1970 (Praha)
Památníky
Odkazy

Nejenom kolegové, ale kdekdo se mohl přesvědčit, že je mužem tvrdých životních zásad, o něž se i porval. „Rozhněvaného muže“, jak mu říkali, museli jednou z valné hromady Mánesa vyvést policajti. Kotík měl tři životní dary - básnický, výtvarný a hudební. Byl neustále plný vnitřních konfrontací nejen v životě, ale i v tvorbě. Vydal se do Holandska, Belgie, Německa, Anglie, Jugoslávie a Paříže. Nezdráhal se navštívit Picassa a českého malíře Kupku.

Z rakovnického gymnázia zamířil na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze k prof. Schikanederovi a k mistru kresby Preislerovi. Dva roky po studiu vystavil své obrazy pod pseudonymem „Kraus“ na výstavě „Nezávislých“ (1909). Fascinovala ho fauvistická barevnost, jež byla krůčkem k novému, které si tvůrci odstonali veřejným pohoršením. Umění jej neuživilo, musel vydělávat na živobytí kantořinou na středních školách a malovat po nocích. Posedlý pudem k tvorbě, zkoušel štěstí v malování, kresbě, grafice, ilustraci, ve vitráži, gobelínu i v plastice.

Uplynulo hodně roků, než se po učitelování v Turnově, Mladé Boleslavi a Nové Pace usídlil natrvalo v Praze. Bylo po 1. světové válce a lidé dychtili po slušném a pokojném živobytí. Lidé bezděčně žádali humánnost a lidskost ve státě, který by ohraničil zákony právo každého na slušný život. Umění velmi citlivě vnímalo tyto sny podle zkušenosti tvůrců z válečných zákopů, z domácího odboje i lakoty těch, co ztratili pro zisk míru lidskosti. Volalo se po sociální nadějích. Předváleční malíři se přihlásili v roce 1918 výstavou tzv. „Tvrdošíjných“ a pak se tvůrci rozvětvili. Mánesovec Kotík odešel s Radou a Rabasem do výtvarného odboru Umělecké besedy, aby z ní v roce 1924 znovu radikálně vystoupili a ve vzniklé čtveřici přátel Kotík-Kotrba-Holan-Holý (říkalo se jim „ko-ko-ho-ho“) se semkli ve skupinu, kterou K. Holan uvedl v čas. Umělecké besedy „Život“. Prohlásili, že usilují o vyjádření poválečného žalostného sociálního stavu lidí.

Kotík v kubizující geometrii figur nahlédl do hlubiny dělnické práce. Jeho svérázné postavy formoval kubismus malíře Kubišty a později ve 20. letech belgický malíř, sochař a grafik Permeke, a také Francouzi Braque a Gleizes. Kotík obdržel za své obrazy v roce 1921 „Turkovu cenu města Prahy“. Po rozpadu skupiny, jež byla později nazvána „Sociální skupina“ (1927), zůstal sociálním motivům Kotík věrný, byť v temperamentním formování stylu.

Ve 30. letech kritika v jeho tvorbě objevila sklon k monumentalizaci. Je to patrné z jeho zájmu o tvorbu gobelínů. Pracoval na nástěnných malbách a zdařile ilustroval Mahenovy spisy nebo „Erotikon“ V. Nováka. Vystavoval obrazy po městech a na vesnicích a v roce 1937, kdy se nad republikou rozložil znak fašistického kříže, odvezl si z pařížské „Světové výstavy“ stříbrnou medaili.

Pro jeho umění měli fašisté jediné slůvko: zvrhlé. Kolaborantský tisk jej odmítl a zakázal. Jeho obrazy byly odstraněny z galerií i veřejných prostor. Pro Kotíka bylo příznačné, že měl víc přátel mezi básníky, než výtvarníky, a to už v začátku 20. let, kdy se sblížil s básníky Wolkerem, Halasem, Horou a Opolským. Mahen mu byl blízký především svým mladistvým vzdorem. Německá okupace naladila jeho nitro do moll, a proto maloval výmluvné obrazy „Bloudění“ nebo „Plačky“. Řada výtvarných alegorií Halasovy poezie jej inspirovala hlavně ke dvěma obrazům, jež nazval podle básníkových sbírek „Kohout plaší smrt“ a „Staré ženy“.

V letech 1948, 1949 a 1959 vystavil svoje dílo v Topičově salonu, v Arsu Melantrich a ve Špálově galerii. Po výstavě tvorby od roku 1913 v Mánesu ukázal, k překvapení veřejnosti, i soubor plastik a ve výstavní síni „Hollar“ kvaše a grafiku. Horká poválečná doba tlačila umělce až k naturalismu, jenže čím urputnější byl tento tlak na odživotnělé ideologizování umění, tím víc se Kotík nořil do nefigurativní tvorby. Nebyla v tom nějaká samoúčelná hra, ale mluva jeho umění, jež neztratila svou hmotnou vizi a byla plná poezie.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!