Rayko Daskalov

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Rayko Ivanov Daskalov 21. 12. 1886 Bjala Čerkva, Bulharsko 26. 8. 1923 Praha Pohřben na Olšanech, 1946 převezen do Bulharska PD, 1925 Holečkova 366/13

Bulharský politik, ministr vlády Alexandra Stambolijského a velvyslanec Bulharska v ČSR. Zavražděn v roce 1923 v Praze.


V neděli 26. 8. 1923 po ránu scházel se dvěma přáteli Holečkovou ulicí dolů ke kasárnám. Za nimi šel strážmistr Malina, který měl Daskalova chránit, protože v poslední době dostával výhružné dopisy. V půli cesty míjeli mladíka a za pár vteřin se ozvaly čtyři výstřely. Daskalovi vytékala ze zad krev. Rychle ho odvezli do podolského sanatoria, ale ve 13.30 hod. podlehl vnitřnímu krvácení. Nebylo mu ještě sedmatřicet roků.

Pocházel ze zemědělské rodiny. Už na studiu vstoupil do politické strany Bulharský lidový zemědělský svaz a nadchl se jejím programem, který počítal především s menšími hospodáři, utápějícími se v kokurenci latifundistů. Z rodu podědil statečnou samozřejmost. Nebál se vystupovat před lidmi a napsat popravdě do novin, co si myslí. Když v roce 1915 mládež protestovala proti zatažení Bulharska do první světové války, Daskalov ve svém článku odsoudil vládní politiku monarchie a za to jej uvěznili. Podobných bojovníků proti válce bylo víc, ale on měl to štěstí, že ho strčili do cely k vězni staršímu o sedm roků, v němž poznal zkušeného politika Alexandra Stambolijského, který stál v čele Bulharského lidového zemědělského svazu.

Vězení s ním bylo pro mladíka politickou školou, která se proměnila v přátelství v životě i politice. Bulharská monarchie odpůrce připojení Bulharska k první světové válce samozřejmě pronásledovala nejen vězněním. Považovala smrt Bulharů ve válce za samozřejmost a nepřipouštěla si nějaké výčitky. Jenže bezprostředně po válce, kdy rodiny oplakávaly mrtvé a z fronty se vraceli mrzáci, bulharský lid, který přežil půl tisíciletí pod nadvládou Turků, se zvedl k odporu. Od 22. 9. do 3. 10. 1918 se zvedly lidové vrstvy Bulharska proti vládě Ferdinanda I. v tzv. „Vladajském povstání“. Povstání vedl Bulharský zemědělský lidový svaz v čele se Stambolijským a Daskalovem, kteří v koalici s protimonarchistickými stranami vyhlásili 27. 9. 1918 v Radomíru Bulharskou republiku. Prezidentem se stal Stambolijskij a jeho odvážný a rozhodný přítel Daskalov byl vrchním velitelem vojsk revoluční tzv. „Radomirské republiky“. Započal zuřivý boj s císařstvím, v němž se nevybíraly prostředky.

V roce 1921 monarchisté zavraždili ministra zahraničních věcí Stambolijského vlády a Daskalov musel převzít křeslo ministra. Bylo to jen jedno z ministerských křesel, která obhospodařoval v letech 1919-1922.

Od května 1923 byl bulharskou vládou jmenován vyslancem v ČSR. V Praze měl hlavně za úkol navazovat kontakty s demokratickými režimy západních zemí a sjednocovat Bulhary v zahraničí. Jenže do měsíce se světem roznesla zpráva o bulharském o státním převratu. Monarchisté svrhli Stambolijského (9. 6. 1923) a po pěti dnech ho zavraždili. Cankova nová vláda začala terorem.

K Daskalovi se do Prahy sbíhaly nitky demokratického odporu odevšad. Počítalo se s ním už předtím jako s nástupcem Stambolijského, jenže v Bulharsku se zatýkalo a popravovalo. ČSR se dlouho zdráhala uznat Cankovu vládu, ale nakonec ji „de iure“ uznala a Daskalov se v Praze ocitl v postavení soukromé osoby, a protože dostával výhružné dopisy, poskytli mu osobního ochránce strážmistra Malinu.

Vraždu Daskalova si neobjednala Cankova vláda, jak se myslelo. Byla výsledkem náhod. Do Prahy přišel mladík z makedonského vlasteneckého hnutí, který se domníval, že Daskalov poškodil vládním rozhodnutím Makedonce. Jenže to byl omyl, protože to byl Daskalov, kdo se v konfliktu s Makedonci stavěl za nezbytnou zdrženlivost vůči požadavkům Makedonců na právo svobodné existence.

Makedonský „Zorro mstitel“ byl samozřejmě postaven v ČSR před soud. Čekal se přísný trest, jenže pražský soud vyměřil vrahovi jenom trest pro nedovolené nošení zbraně. Vyvolalo to lavinu odporu veřejnosti a nový soud se konal mimo Prahu, v Táboře. Makedonce odsoudili na dvacet roků vězení.

„Zorro mstitel“ spáchal v roce 1925 ve vězení sebevraždu.