Rudolf Hrušínský

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český herec z hereckého rodu z dob J. K. Tyla, hluboce realistického, úsporného výrazu. Hrál od dětství a sehrál kolem 300 rolí v divadle, filmu a televizi. Režíroval 24 her. Z filmů: „Dobrý voják Švejk“, „Spalovač mrtvol“, „Vesničko má středisková“, „Rozmarné léto“, „Smrt krásných srnců“ aj.
„Všechno musí mít přesnost. Tak jako některý tesař umí zatlouct hřebík. Přesně, dokonale, jednou ranou.“
— Rudolf Hrušínský
Rudolf Hrušínský mladší (1920-1994).jpg
Narození a úmrtí
  • 17. 10. 1920 (Nový Etynk)
  • 13. 4. 1994 (Praha)
Památníky
Odkazy

Sága jeho rodu začíná učitelem, muzikantem a divadelníkem Stanislavem Červíčkem z Templové ulice č. 648, který byl bezpochyby na prvním českém bále na Žofíně a snad se mu poštěstilo tančit s obletovanou černovláskou přibližně stejného věku, které právě otiskli báseň „Ženám českým“. Jeho syn Ondřej věnoval divadlu, stejně jako spolužák Vendelín Budín, celý život. V době, kdy vyhnali z Prahy nejen Havlíčka, ale i Tyla, který se svým divadlem odjel do města Plasy, Ondřej za nemocným géniem českého divadla zajel. Znali se zřejmě dobře, protože oba působili ve Stavovském divadle. Ondřej jako herec pod jménem Ondřej Čacký (Červíček). Tvrdý režim Bachovy vlády dal český život pod svou kuratelu a rozmetl jej na všechny strany. Také Ondřej nakonec založil kočovné divadlo, které působilo po několik generací.

Rudolf Hrušínský vstoupil do této ságy hereckého rodu v českomoravské dědince, kde kočovné divadlo hrálo. Rudolfova maminka z rodu Červíčků si tu večer odehrála hlavní roli a po dvou dnech byl nejmladší potomek rodu na světě. Otec se jmenoval Rudolf Böhm, jenže se mu zřejmě rodné jméno nezdálo a dal si umělecký pseudonym „Hrušínský“, protože syna libockého ševce Böhma v dětství přistihli na hruškách, s nimiž si domů odnesl na zadku štípance sousedovy tlapy. Jeho divadelní začátek byl stejný jako Vojanův, Hašlerův, Kohoutův, nu bylo těch šestnáctiletých zběhlíků od rodinného krbu k divadlu nemálo. Utekl s divadlem Slavínského, kde hrála nejmladší z rodu Červíčků.

Človíček zrozený málem na jevišti měl nad postýlkou obrázek herce Vojana, T. G. Masaryka a verše Rudyarda Kiplinga. V šesti si už zahrál, když celý měsíc hostovali v Křivoklátě, kde začal chodit do školy. V roce 1929 se otec uchytil natrvalo v pražské Akropolis, a když to nejmladší z rodu později spočítal, chodil do 2. třídy obecné školy na 22 školách. Toulavý život mu přinesl trvalé zkušenosti. Na Prahu si nejmladší Rudolf zvykl brzy. O prázdninách se jezdilo po venkově, ale základní vzdělání stačil zakončit normálně v patnácti v matičce Praze.

Hrával v Pražském dětském divadle Míly Melanové (v býv. Semaforu) a v roce 1936 jej angažovali v holešovické „Uranii“, kterou řídil syn Vendelína Budila, s nímž kdysi pradědeček Ondřej Červíček sedával ve škamnách. Nejmladší Rudolf zahrál Prokopa v „Paličovo dceři“. Hrál, jak se říkalo „naostro“ i v rozhlase, kde poznal herce V. Salače a rovněž zpíval v „Kühnově sboru“.

De 31. 8. 1937 přišel jeho den: E. F. Burian jej přijal do svého divadla „D 34“ v Mozarteu. Hodně průkopnického v herectví se tu naučil. V roli „Benetky“ Žákovy hry „Škola základ života“ Burian učil Hrušínského divadelní mluvě. Rudolf zahrál skvěle ve hře B. Benešové „Don Pablo“ a zopakoval si roli i v Brně. Burian jej hodně naučil, ale nepostřehl, jak košatý je to talent. Když dvacetiletý mladík 4. 6. 1940 odpovídal na otázky Národních novin, řekl: „Toužím po rolích, které mají nějakou hloubku, spíše po vážnějších, než po veselých.“

E. F. Buriana v roce 1941 zatklo gestapo a jeho herce převzalo „Divadlo na Vinohradech“. V době stanného práva od 28. 9. do 3. 11. 1942 okupanti zavřeli česká divadla úplně a v prosinci 1942 Němec Oehmke nařídil vyhodit z „Vinohrad“ herce z „D 34“. Hrušínského a další české herce od května 1943 angažoval Havel v „Lucernafilmu“, kde se točilo hodně nenáročných filmů pro pobavení. Zde započala Hrušínského filmová dráha, kterou po 112 filmových rolích ukončila smrt. Zahrál rozporuplnou postavu protektorátního prezidenta JUDr. Emila Háchy.

Koncem války mu bylo 24 let a jako tisíce Pražanů odklízel trosky Prahy. Z českých měst ještě čpělo spáleniště a Rudolf s otcem hráli 18. 8. 1945 s ochotníky v Plané n. L. „Maryšu“. Odtud si nejmladší Rudolf přivezl „Maryšu“ ochotnického souboru, Evičku Koubkovou, která pocházela ze dvou sirot. V prosinci 1945 měli v Husově sboru na Vinohradech svatbu. Tam se fotografu Štoflovi podařilo zachytit oba herce Hrušínské naposledy spolu.

Hrušínský hrál nakrátko od roku 1948 v divadle „U Nováků“ ve Vodičkově ulici, ale brzy se vrátil za režisérem Frejkou na Vinohrady. Frejka se ale zakrátko stal obětí intrik a spáchal sebevraždu. Hrušínský se s ním rozloučil v Beaumarchaisově hře „Figarova svatba“.

Když „Vinohradské divadlo“ převzala do správy armáda, odešlo hodně herců, a Hrušínský byl mezi nimi. Zamířil do „Komorního divadla“. Je to údobí v jeho životě, kdy Hrušínského herectví uzrálo. Byla to pro něj doba, kdy získal herecky nejvíc, protože hrál s M. Nedbalem, N. Golovou, O. Korbelářem, Štěpničkovou atd. Poznal herce Plachého, který mu byl svou přesností, cudností, odporem k patosu, kázní a smyslem pro míru blízký. V něm poznal sebe sama a chodil na jeho přednášky na konzervatoři.

V letech 1960-1992 hrál Hrušínský v Národním divadle. Z dvaatřiceti roků Hrušínského působení v českém hereckém, režisérském a dramaturgickém i kritickém souhvězdí mnoha vynikajících tvůrců, vznikaly Hrušínského role např. v „Půlnoční mši“, „Majitelích klíčů“, „Obchodníkovi s deštěm“, „Králi Jindřichu IV.“, ve filmech „Spalovač mrtvol“, „Dobrý voják Švejk", „Skřivánci na niti“, „Smrt krásných srnců“, „Vesničko má středisková“, „Rozmarné léto", prostě řada je dlouhá, život krátký. Dokonalost, z níž roste charismatická osobnost umělce je řeholí a Hrušínský to poznal snad nejlépe, protože choť mu věčně domlouvala, že nesní co mu připravila. Žil o kávě a kuřivu. Denně dostával pět dopisů a jednou si povzdechl: „Zapomněli jsme v tom překotném tempu našeho života naplňovat čas, potřebný k tomu, aby krása - ať už jakákoli, měla možnost na nás jakýmkoli způsobem zapůsobit. A to je, myslím, škoda.“