Stanislav Kostka Neumann

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český básník, spisovatel, novinář a kritik. Uvězněn v procesu s „Omladinou“ (1894). Jeho lidský i básnický vývoj prošel od anarchismu k socialistické moderně. Z poezie: „Nemesis bonorum custos“ (z vězení), „Jsem apoštol nového žití“, „Kniha lesů, vod a strání“, „Nové zpěvy“, „Rudé zpěvy“, „Zamořená léta“. Ze studií: „Dějiny ženy“ (4 sv.), „Dějiny lásky“ (2 sv.), „Maxmilián Robespierre“, „Francouzská revoluce“, „Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a ilusí“.
„Co jiní spatřili? Ty chudé zástupy?/Co jiným život vzal v tmách, které otupí?/Po chýších bídy se i bránit nesměli./Nám aspoň v zápasech sny krásně shořely.“
— S. K. Neumann, Úděl (sb. Bezedný rok)
Neumann Stanislav Kostka (1875-1947) cut.jpg
Narození a úmrtí
  • 5. 6. 1875 (Praha)
  • 28. 6. 1947 (Praha)
Památníky
  • U Hercovky 752/1; pamětní deska
  • Urna v Památníku osvobození, přemístěna 1992 na Olšany
Odkazy

Několik dní před anexi ČSR Němci (15. 3. 1939) se Neumann z Poděbrad, kde se léčil a krátký čas i žil, uchýlil do Vápenného Podolu na Vysočině. Tam prožil německou okupaci. Po válce žil k smrti nemocný ve vile v ulici U Hercovky v Praze. Dva měsíce před smrtí napsal k 1. máji 1947 báseň, v níž s vírou v budoucnost „chudých zástupů“ vykřikl: „Dnes celý svět je levý!“ Ve světě zbyl úděs z války, jíž dějiny nepoznaly. Přes 50 milionů mrtvých a spálená země. Kdo tušil, že fanatik vlastního „Já“ zneužije německé národní „Já“ k nejhrůznějšímu masakru na planetě. Hitler svůj kompilovaný „Mein Kampf“ (1925) naplnil zneužitím hladu a nacionálního cítění Němců. Už podruhé Němci vyvolali světovou válku.

Neumann přežil v zákopech l. světové války. Jeho otec, který brzy zemřel, byl advokátem a členem Říšského sněmu. Rodině zbyla malá vila, v níž s tetami vyrůstal. Byl snad buřičem a hledačem pravdy po otci. Za účast v boji české mládeže o české státní právo byl v sedmnácti odsouzen v procesu s „Omladinou“ (1893) na 14 měsíců na Bory. Ve vězení přemýšlel o dobru a spravedlnosti v životě a domů si přinesl první sbírku veršů „Nemesis, bonorum custos“ (Nemesis, ochránkyně dobra).

Měl hluboko do kapsy po celý život. Do olšanské vily za ním přitáhli mladí literáti se vzdorem anarchistů a přemýšleli o „novém žití“ i literatuře. Doba upadla do skepse, anarchismu, k odboji proti společenským kazům. Neumann začal vydávat anarchistický časopis „Nový kult“. Mladí literáti Šrámek, Gellner, Malíř s Malířovou a další, měli věčné opletačky s policií. Ta je po čase rozehnala, zakázala jim časopis a Neumannovi se jiné časopisy nepodařilo obnovit v roce 1905 ani ve Vídni.

Zabloudil do vesničky Řečkovice, pak Bílovice u Uherského Hradiště, psal, polemizoval a sumíroval sny. „Ať žije život“ nadepsal později své stati vyznávající vitalismus, čili oslavu života. V roce 1911 Neumann přivítal vyznavače kubismu sdružené ve „Skupině výtvarných umělců“. Kubismus popohnal vývoj českého umění. Tehdy jako literát stmeloval mladé, mezi nimiž dominovali bratři Čapkové, kteří redigovali měsíčník spolku. Neumann připravoval s mládím literární „Almanach“, jenže Franz Josef I. anektoval srbské území a Srbové mu oplatili atentátem na následníka trůnu v Sarajevu. A byla válka, u jejíhož zrodu stáli opět Němci. Neumann byl v ní. Byl mezi šťastnými, ale zůstali tam Gellner a další nadějné talenty.

Po třech stech letech bytí a nebytí český národ dokázal, že národ můžeš pokořit, ale nikdy zničit. Neumann kandidoval do parlamentu za národní socialisty. V Rusku po „Velké říjnové socialistické revoluci“ 1917 padl carismus a 90 % ujařmených mužiků mohlo narovnat záda svobodou. Rusko se stalo příkladem pro chudinu světa. Neumann založil časopis „Červen“, v němž vydávaly naděje českého umění a literatury. Kromě toho vydával po celý život řadu časopisů, almanachů (např. secese) a kalendářů. Psal dobové studie a jeho první sbírka z vězení měla pokračování v řadě jiných sbírek: „Sen o zástupu zoufajících a jiné básně“, „Kniha lesů, vod a strání“, jež zavoněla v literatuře. K oslavě nové civilizace napsal „Nové zpěvy“. Ve sbírce „Rudé zpěvy“ zapěl vírou v budoucnost revolučního dělnictva. Psal agitky, jenže v tempu života z nich vyprchalo umění do rétoriky.

Kolem jeho časopisu „Proletkult“ (proletářské kultura) se seskupila socialisticky orientovaná generace, a Neumann s ní vstoupil do Komunistické strany Československa. Jenže jen nakrátko, protože v roce 1929 z ní pro nesouhlas s radikalismem čtyřiatřicetiletého předsedy Gottwalda spolu s Olbrachtem, Vančurou, Malířovou, Nezvalem, Seifertem s Horou vystoupil. Měli vnímavější vztah k osudům dělnictva v tom, že nevnímali život černobíle. Na lidské bídě a nacionalismu vyrostl v Německu fašismus a v roce 1935 už jednaly různé skupiny lidí o hrozbě světu.

Neumann hledal poučení v dějinách. Napsal studie např. „Maxmilián Robespierre“, „Francouzská revoluce“, „Krize národa“. Právě se zalykal novou, hlubokou láskou k mladé družce Špačkové. Mezi intimní verše pronikl obdiv k přírodě ve sbírce „Láska“ a ve čtyřsvazkových „Dějinách lásky“ a v čtyřdílných „Dějinách ženy“ se obohatil hlubokou znalostí.

Napsal i román „Zlatý oblak“ a řadu povídek a črt. Ve 30. letech byl u založení „Levé fronty“, sdružující umělce různých oborů k diskuzím o hrozbě války. Jeho „uhlířská víra“ znala jenom jednu válku: s nerovností mezi lidmi, a Neumann byl naplněn vírou, že odstranit ji je dějinným úkolem nové společenské třídy - dělnictva. To nemá co ztratit. Jeho víra byla tak silná, že neprohlédl stalinské soudní procesy v SSSR (1937-8) s nevinnými, Stalinovi nepohodlnými lidmi. Proto Neumann jako odpověď na knížku francouzského spisovatele André Gida, který vydal z návštěvy Ruska knížku „Návrat z SSSR“, napsal knihu „Anti-Gide“. Podobně jednostranně viděná revolučnost Neumannovi nedovolila porozumět Halasově sbírce „Staré ženy“ a napsal repliku „Staří dělníci“. Život postihuje stejně ženu i muže stmelené v rodinu.

Neumann před okupací vydal sbírku „Srdce a mračna“, jež jsou politickými songy. Vrátil se ke klasickému verši ve sbírkách „Sonáta horizontálního života“, „Bezedný rok“ a „Zamořená léta“, v nichž už se chvěje vzdor proti Hitlerově okupaci ČSR.

Po válce se vrátil z hlubokých lesů Vápenného a žil jen do roku 1947 v pražské vile Tereza. Nikdy v něm nezhasla hořkost ze sociální nespravedlnosti a nenáviděl dobyvačnou politiku, jež často křikem o jiných skrývá černotu vlastní duše.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!