Teréza Nováková

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Česká spisovatelka. Navázala na K. Světlou realistickými obrazy z východních Čech od doby protireformace po současnost. Z díla: „Drašar“, „Jan Jílek“, „Jiří Šmatlán“, „Na Librově gruntě“, „Děti čistého živého“.
Teréza Nováková.jpg
Narození a úmrtí
  • 31. 7. 1853 (Praha)
  • 13. 11. 1912 (Praha)
Památníky
Odkazy

Narodila se v bývalé Amerlingově škole Budeč v Žitné ulici, čili ve světově ojedinělém učilišti z roku 1842, jež podle Nerudy, předstihlo dobu o staletí svou jednotou výchovy a výuky na zásadách Komenského pansofismu, čili všestranné vzdělanosti. Budeč zkrachovala, ale část myšlenek převzal arch. Hlávka pro studentskou kolej v Jenštejnské ulici pro nadané chudé studenty.

Tereza byla z rodiny úředníka Lanhause. Absolvovala dívčí ústav Amerlingovy ženy, která vedla dívky k jejich poslání hospodyněk, bůžků bohabojných měšťanských rodin. Takové budoucí matky se měly blýsknout i znalostí dvou jazyků. Tereza se tu naučila angličtině a francouzštině.

Rodina se po čase přestěhovala na Karlovo náměstí a později do Bartolomějské ulice č. 5., kde byla blíž centru českého života. Začátkem 60. let vydal císař příslib ústavnosti v tzv. „Říjnovém diplomu“ (20. 10. 1860) a český národní život přímo vybuchoval. Tereza byla generace žen po Karolině Světlé, a nezažila počátky ženské emancipace, v níž působila Němcová, Světlá a další ženy, jež se vzdělávaly v bytě vlastence MUDr. Staňka v Široké ulici (Jungmannova), kde jim přednášel Amerling. A také zažily éru „Amerického klubu českých dam“ Vojty Náprstka, který z amerického exilu přivezl mnoho novot i k modernizaci domácností.

Tereza, později vdaná Nováková, se přiřadila do pokračování ženské emancipace, v jejímž čele stála v 70. letech Karolina Světlá s Eliškou Krásnohorskou. Znala obě proslulé spisovatelky od dětství a byly jí vzorem. Hnutí žen si už vydobylo hodně práv, a nebylo to lehké, protože i „osvícený“ internista Thomayer, Vrchlického kamarád, který psal i beletrii, ženám zprvu moc nefandil. Světlá v Terezce objevila literární talent, jenže sotva se rozpučel do několika próz, Tereza odešla v roce 1876 s manželem J. Novákem za jeho kantorskou štací na gymnázium v Litomyšli, kde před ním učil Jirásek, který odcházel do Prahy.

Světlá kladla Tereze na odchodnou na srdce, aby bedlivě pozorovala život lidí v kraji, který byl jiný, než ten kraj Světlé v Podještědí, jež naplnil její talent. V Litomyšli Tereza musela nejdříve povyprávět o své přítelkyni Světlé. Z vyprávění vznikla její první vytištěná knížka „Karolina Světlá, její život a její spisy“ (1890).

Tereza, bedlivá rad Světlé, vyšla prašnými cestami do podhůří Vysočiny, aby se naučila mluvě prostých vesničanů a mohla nahlédnout do jejich příbytků. Sbírala staré kroje, vyposlouchala všeliké zvyky, všímala si všeho, čím kraj žil a odlišoval se od krajů jiných. Nastřádala sbírku etnografických předmětů a vznikaly první črty k etnografickým studiím, např. „O národním kroji a vyšívání na Litomyšlsku“.

Den za dnem se sbližovala s lidmi z dědin, osvojovala si jejich mluvu a zapisovala životní návyky i příhody. Za léta pobytu srostla s krajem stejně silnými pouty, jako Karolina Světlá s Podještědím. Vysočina se stala jejím druhým domovem. V jejím podhůří se udržely husitské tradice i povědomí zlé pobělohorské násilné rekatolizace. Žili tu vesničané tvrdí, neústupní a pevně zakotveni ve své „kacířské“ víře. Po tolerančním patentu 1781 tu našlo odvahu veřejně se přihlásit k povoleným evangelíkům hodně českých bratrů, jež toleranční patent netoleroval. Těch lidí bylo na 20 tisíc.

Nováková studovala povahy, příběhy života, minulost i přítomnost kraje a v roce 1893 vydala povídku „Drobová polévka“, která promluvila za kraj a znamenala zlom v její tvorbě, doposud se znaky maloměstské Prahy („Maloměstský román“, „Z měst i ze samot“). Později svázala povídky z Vysočiny do svazečku „Úlomky žuly“ (1902), čili do sbírky „kreseb z nejvýchodnějších Čech“, a ty nadobro rozbily její romantizující notu hrubým a těžkým životem kraje. Terezy povídky dozrávaly do osobitého slovesného tvaru. Začala uskutečňovat svůj záměr, vložit osudy lidí z podhůří do románových vyprávění. Od časů protikacířských patentů císaře Karla VI. až k dělnickému hnutí za lidská práva. Osud jí bolestně obrátil list života v roce 1895. Zemřela jí dcera. Vrátili se s manželem do Prahy nejen pro zapomnění, ale k bohatšímu ovzduší pro literární tvorbu. Psaním pozapomínala na své smutky. Měla z čeho psát. Karolina Světlá už postonávala, vysedávala v parku Karlova náměstí, tedy bylo třeba každé ruky v ženském hnutí. Starší generace předávala štafetu generaci mladší. Ženy už měly svůj výrobní podnik Minerva, svou školu pro dívky, časopis a emancipační červánky věštily, že se ženy prosadí na české vysokoškolské studium i do volebního práva. Tereza řídila časopis „Ženský svět“.

Prvním románem napsaným po návratu do Prahy byl „Jan Jílek“ (1895-7), osudy českobratrského exulanta, který jako „kacíř“ zažil krutý život, ale žádný z nelidských protikacířských patentů císaře Karla VI. z něj nevytloukl starou českou víru, za níž nakonec dal život. Skvěle vykreslila poddanské poměry na Litomyšlsku a Poličsku. V dalším románě „Jiří Šmatlán“ (1898-99) je hrdinou hloubavý tkadlec z Poličska, který přemýšlel o „vopraudouskej praudě“ a našel ji v myšlenkách socialismu, jež přicházely z dělnických center do horských chalup. Román „Na Librově gruntě“ (1900-1) se odehrává v roce 1848 na moravském pomezí, kde sedláci vítali zrušení roboty. A román „Děti čistého živého“ je situován do městečka Proseč a okolí v letech 1860-69, kdy v kraji zaniká náboženská sekta „děti čistého živého ducha“. Tito blouznivci jsou pronásledováni katolíky a evangelíky, protože v obřadech připouštěli „hody lásky a poznání“. V posledním románu „Drašar“ (1908-9) oživl příběh kněze-buditele J. V. J. Michla, který chce lidem prospět, ale klesnul pod tíhou nerealizovatelné touhy po lidství.

Rok 1908 byl pro Terezu Novákovu osudným. Zemřel jí starší syn i manžel. Vrátila se do Proseče, koupila si chaloupku a žila mezi svými hrdiny natrvalo. Smrt ji stihla v pražském bytě syna, prof. Arne Nováka, který bydlel v Nerudově ulici. Souhvězdí žen - Němcová-Světlá-Nováková, jež neslo českou prózu devatenáctým stoletím, vyhaslo.