Václav Štulc

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český buditelský kněz a spisovatel. Generační druh K. H. Máchy, vydával básně, povídky, překládal polskou literaturu. Založil katolický časopis „Blahověst“, psal náboženské články a knížky. Probošt na Vyšehradě, který inspiroval založení „Slavína“.
Václav Svatopluk Štulc.jpg
Narození a úmrtí
  • 20. 12. 1814 (Kladno)
  • 9. 8. 1887 (Praha)
Památníky
  • Štulcova 89; Bysta na podstavci, 1910
  • Pohřben v kapitulní hrobce na Vyšehradě
Odkazy

Vrstevníci si naň veršovali: „Vroucí vzdával nebi dík/že jest Čech a katolík!“ Byl to katolický kněz vroucí víry, nesouhlasil s upálením M. Jana Husa, ale husitské hnutí odmítal. Jenže právě husitství dávalo Čechům v době obrození křídla, bylo hrdostí národa. Chodil za ředitelování Jungmanna na Akademické gymnázium s vlastenci Pichlem, Riegrem, Máchou, Sabinou atd. Byl hrdý, že český život protrhával policejní kazajky císaře Františka I. a plný víry v Hankovy „objevy“ staročeských rukopisů, čili padělků, jimiž se mělo dokázat, že české písemnictví je nejméně tak staré, jako německé.

Ještě před studiem v kněžském semináři vydal Štulc svazeček veršů v národním tónu „Na Tatrách a pod Tatrami“ (1834 a 1835). Lyru ladil vášnivě, publikoval i během studia v kněžském semináři, kde byl vysvěcen na kněze roku 1836 a po krátkém kaplanství v Kvílicích se vrátil do Prahy a vykonával tu duchovní poslání na mnoha místech. Byl duchovním v Klárově ústavu slepců, potom v kateřinském ústavu choromyslných, stal se duchovním správcem škol a vyučoval povinné náboženství, dějiny i češtinu na gymnáziu, na němž kdysi řediteloval Jungmann. Jeho exhorty, čili kázání, v Klementinské síni nebyly studenty hojně navštěvovány.

V roce 1844 vydal překlad německé knížky pro děti „Padesáte bajek“ a několika vážnějších básniček pro naše milé maličké. Veršoval v lidové tónice Čelakovského, básnického idolu doby. A pak svázal do svazečku vlastní verše a nazval je „Pomněnky na cestách života“.

Vášnivý vlastenec, nadaný básník a spisovatel. Byl bigotním intolerantním katolíkem a mladé generaci „májovců“ (generace Nerudy, 1858 vydala almanach „Máj“) neimponoval. V národě byl ještě příliš v zjitřený „bolák“ katolicko-habsburské totality po Bílé hoře a krutá honba Habsburků s katolíky na jinověrce. Bývalý jezuita Dobrovský želel zničení velké české kultury doby veleslavínské. Jungmann spočítal, že Koniáš zmrzačil svým „Klíčem“, čili seznamem zakázaných knih, české písemnictví a nespočet životů tzv. „kacířů“. Do obrozenecké doby vlétla jiskra Husova, Žižky, Komenského a celé veleslavínské doby, čili české kultury, jíž Habsburkové s katolíky po Bílé hoře ze života vymetli, což dokládají nespočetná fakta.

Štulc začal vydával katolický týdeník „Blahověst“ (1847-1862). Nevyhnul se jako redaktor a učitel dějepisu sporům o výklad českých dějin. Havlíčkova a Nerudova generace jej vídávali klečet u Mariánského sloupu, který nechal po Bílé hoře postavit (1652) na Staroměstském náměstí císař Ferdinand III., aby se tu konaly mariánské děkovné bohoslužby, jež měly zavést mariánský kult, čili dík P. Marii, jež prý na Bílé hoře dopomohla k vítězství nad Čechy.

Štulc napsal mnoho životopisů svatých a náboženských knížek i publikaci „Děje a osudy mistra Jana Husa z Husince“ a „Česká národnost a evangelická církev“, což mělo polemické ozvěny. V roce 1848, kdy se národ i Slované v Rakousku hlásili o svá práva, odseděl si dva dva měsíce za proslovanské názory, jež vyslovil ve svém politickém listu „Pozor“.

Čtrnáct roků vydával i katolický kalendář „Poutník z Prahy“, nebo „Besedy katolické“. V „Pečírkově národním kalendáři“ otiskl kromě svých básní i velmi zasvěcenou studii „Obecný ráz literatury polské“ (1864).

K zásluhám Štulce patří, že se po seznámení s polským knížetem Lubomírským začal jako první v Čechách soustavně zabývat polskou literaturou. Přeložil celého Mickiewicze (kromě Pana Tadeáše). Hodně přednášel v Umělecké besedě o Jungmannovi, A. Markovi, Mickiewiczovi, Procházkovi a o dalších osobnostech slovanského světa. J. V. Frič, o něco starší než generace „májovců“, vypravuje v „Pamětech“ o konfliktu Štulce s B. Němcovou. Když dopisovala „Babičku“ dedikovala ji na radu přátel hr. Kounicové v očekávání nějaké hmotné výpomoci ve své nouzi. Tehdy za ní přišel Štulc a prosil ji, aby psala katolické povídky do jeho kalendářů, a tím že se zbaví starostí s obživou. Kladl si však podmínku, že s ním musí veřejně v otevřeném kočáře jet na zámek Kouniců a tam se před všemi vyzpovídat z hříchů. Tím hříšná žena učiní pokání a on jí dá rozhřešení. Aby byla povolnější, ukázal jí její milostný dopis, který kdysi psala mladému Jurenkovi. Bůhví, kde k němu Štulc přišel. Němcová ho vyhodila.

Štulc se stal v roce 1860 sídelním kanovníkem a po deseti letech šedesátým proboštem na Vyšehradě, kde vykonal mnoho dobrého. Povznesl místo českých dějin rekonstrukcí kostela, ošetřoval hroby a stavěl nové proboštství. Dokončení svého díla se nedočkal, ale zbyla po něm myšlenka, vytvořit na Vyšehradě pohřebiště českých velikánů, což se po sedmi letech v horké atmosféře boje o českou státnost uskutečnilo Slavínem.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!