Václav Matěj Kramerius

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český obrozenecký vydavatel, novinář a spisovatel. Vydával od 1. 1. 1786 „Pražské poštovské noviny“, od 1789 „Krameriovy c. k. vlastenecké noviny“. Vydavatelství knih „Česká expedice“ založil 1790. Vydal na 100 titulů, např. „Kniha Josefova“, populární výklad tolerančního patentu (1781) Josefa II., příloha novin: „Nový kalendář tolerancí“.
„Zajisté jazyk náš český tak jest prostranný a na slova hojný, že v něm všelijaké příběhy nejkrásnější spisovati můžeme.“
— V. M. Kramerius
Vaclav Matej Kramerius Zoula.png
Narození a úmrtí
  • 9. 2. 1753 (Klatovy)
  • 22. 3. 1808 (Praha)
Památníky
Odkazy

V půli června 1786 čeští vlastenci zajásali, protože: „Od slavné městské rady poskytnuto jest místo na Koňském trhu k vystavení pohodlného divadelního domu,“ psal Kramerius v „Pražských poštovských novinách“, „aby jazyk český den po dni k většímu vzrůstu přiváděti a jej ku předešlé znamenité skvělosti opět navrátiti mohli.“

Už před pěti roky zvedl císař Josef II. stavidla českého národa tolerančním patentem, tedy šest roků před vstupem chudého studenta jezuitského gymnázia v Klatovech na pražskou univerzitu. Přednášeli mu osvícenští profesoři Seibt, G. Meiszner i vlastenecký St. Vydra. Český život byl v hlubokém útlumu. Kramerius se živil kondicemi v rodině ochránce staré české literatury rytíře Jana Neuberka, u něhož poznal Dobrovského, Pelcla, Ungara, bratry Thámy a další znamenité vlastenecké vědce. Po Neuberkovo smrti studií zanechal pro místo v „Schönfeldských c. k. pražských novinách“. Potom stačilo devět roků, aby Kramerius oznámil, že vyjdou jeho „Krameriovy c. k. vlastenecké noviny“ (1789), jejichž redakce se stala místem vlastenců.

O něco později vydával ještě populární periodikum „Nový kalendář tolerancí pro veškeren národ český katolického a evangelického náboženství“. To byl pro Čechy přímo zázrak. V tom čase historici prokázali, že sv. Jan Nepomucký byl kronikářem Hájkem vymyšlen jako protiváha mravní čistoty zakázaného Jana Husa. Jenže to by bylo i v Josefově toleranci bezpochyby nové kacířství.

Josefínská doba byla lačná po novém, stejně jako kdysi doba Veleslavína. Kromě novin vydával Kramerius od roku 1790 i české knihy. Nazval svoje vydavatelství „Česká expedice“, které sídlilo v Michalské ul. na Starém Městě. Vlastenci je doslova obléhali, zde se diskutovalo, a odtud se české knihy šířily po celé české zemi. Po náboženských knihách katolíků, jež sloužily víc propagandistickým cílům (např. Manniho „Věčný pekelný žalář“, strašák na kacíře), byly Krameriovy knížky přílivem světla poznání. Jenže po smrti císaře Josefa II. byla přísná cenzura obnovena. Kramerius přesto vydával v pěkné češtině pohádky, např. „Arabské pohádky“, pohádky z Podkrkonoší, cestopisy ze všech světadílů a především knížky ze staročeské literatury. Vycházely knihy o hospodářství, nebo vyprávění o Laudonově smrti, o popravě Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty atd. Kramerius prováděl doslova renesanci ušlechtilé krásy české řeči a české kultury vůbec.

U jeho vydavatelství bylo bezpočet spolupacovníků, překladatelů, autorů, kolportérů a poprávu se Kramerius prohlašoval za „Veleslavína 18. století“. Od roku 1802 začal vydávat ke svým novinám přílohu, nazvanou „Pražský posel“. Vybral něco z přílohy svých novin každého roku do sborníku, který pojmenoval „Večerní shromáždění Dobrovické obce“. Po šesti letech vydal jakousi obměnu německého „Volksfreund“, čili populárně vzdělávací knižní periodikum „Přítel lidu“.

Ve vlhké redakční pracovně, v níž redigoval noviny, psal zásadní články, překládal publikace a mnohé sám napsal, Kramerius zdravotně sešel. Jeho ediční činnost mu v roce 1795 vynesla sice postavení zámožného a váženého měšťana Prahy, ale nezpychl, protože hlavním cílem mu byla služba českému národu a oživení jeho zdeptané duše.

Osvícenská doba byla jakýmsi mocným paprskem, který prohřál studená století fyzického i duševního ujařmení českého národa. Mateřština vyrazila z českých vesniček i z českých starých knih jako gejzír, který už nešlo zastavit, protože z gejzíru vznikaly potoky a řeky. Z této obrovské a vysilující práce vlastenců vyrostlo českému národu mnoho skrytých talentů, z nichž jedním z nejlepších byl Kramerius sám.

Život často nechává ty největší talenty umírat předčasně. Kramerius, klatovský rodák, ještě před padesátkou předal vydavatelství synovi. Ale ještě byl svědkem toho, jak císař František I. oklešťoval národní život diktaturou „Stát jsem já!“ a jeho policejní ředitel hr. Sedlnický ostře vyhlašoval, že národní hnutí je předstupněm revoluce. Jenže už bylo zaseto a začalo osení klíčit. Toleranční kalendáře, „Kniha Josefova“, „Pastýřský list“ biskupa Haye, oblíbence Josefa II. atd. naznačuje, že národ nelze zničit, pokud se nezničí sám.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!