Václav Vilém Štech

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český teoretik a historik výtvarného umění, organizátor kulturního života. Psal o prehistorii, českém baroku, italské renesanci, 19. století, Rembrandtovi atd. Napsal na 2 tisíce studií. Z díla: „Italské renesanční sochařství“, „Rembrandt“, „Krásy plná… Praho!“, Čtení o A. Slavíčkovi, Michelangelovi, Donatellovi, M. Aleš, M. Bernard Braun, Piero della Francesca, Skutečnost umění.
„Tvůrčí pud vzniká z člověka a z jeho vztahu k přírodě souběžně s pudem pohlavním, bojovností, prací a vůlí k poznání i s citem náboženským.“
— V. V. Štech
Václav Vilém Štech.jpg
Narození a úmrtí
  • 31. 3. 1885 (Slaný)
  • 24. 6. 1975 (Praha)
Památníky
  • Nerudova 32; PD s bystou, J. Malejovský 1985
  • Pohřben na Vyšehradě
Odkazy

Rok před Národopisnou výstavou (1895) se slánský učitel, spisovatel a dramatik Václav Štech přestěhoval s rodinou do Prahy. Desetiletému synovi jedna návštěva výstavy nestačila. Byl na ní snad dvacetkrát a pořád měl co objevovat. Měl to na svědomí otec, duše slánské kultury, který ve městě založil muzeum a syna bral s sebou do obcí, kde nacházeli mnoho užitečných exponátu. Oběma se z toho stalo drama, neodolatelné listování ve starých časech. A tak si naplnili oba život něčím, co jiní jen tak projdou bez povšimnutí. Jednou o tom trvalém pnutí, chvění v člověku, který se ptá, poznamenal E. Grosse toto: „I kdyby naše odpovědi neměly mít žádnou trvalou hodnotu, naše otázky ji mají.“

Ještě na studiu pražské filosofie v roce 1904 delegoval mladého Štecha studentský spolek do Klubu Za starou Prahu, který se právě ustavil. Klub vyrostl z potřeby, jež byla nesmírně aktuální. Zamezit stavbařským vandalům v bourání starých architektonických skvostů, jež se staly obětí dychtivému stavbařskému kšeftu. Bylo třeba starou Prahu zachránit a posoudit velmi pečlivě, co bude či nebude uchováno, a jaká nová architektura se hodí nebo nehodí do harmonie vzhledu města. Jako dům musí mít dobrého projektanta, musí je mít i celé města. Město je přece hudbou stavebních slohů staletí a je krásné svou architektonickou jednotou.

Koneckonců spory mezi mocnými laiky a skvělými architekty se táhnou dějinami. Bylo to první zvonění na poplach pro architekturu 20. století. Do zápasu o tvůrčí a historicky zdůvodnitelnou výstavbu Prahy začali zasahovat skvělí architekti Janák, Hypšman, Engel, prostě talentovaní, tvůrčí a poučení tvůrci s velkým smyslem pro krásu města v jeho dějinné skladbě. Ti velmi rázně Prahu bránili před lavinou bourání.

Václav chodíval do Unionky na Perštýně, lačně hltal kumštýřské debaty, jež se v začátcích století zalykaly francouzskou modernou a sám se dával do ohnivých polemik. Dvaadvacetiletý byl u toho, když malířská skupina „Osma“ (1907), rozčeřila vkus barevným kaleidoskopem. Byly to vlčí zuby v jehněčím ladění soudobého malířství. Nazvali styl „fauvismus“. Štech nescházel ve Skupině výtvarných umělců (1911) s Čapky, Fillou, Gutfreundem, Janákem atd. a psal do „Uměleckého měsíčníku“.

V roce 1909 obhájil disertaci na téma „O projevu výtvarnou formou“, v níž zdůraznil nezbytnost výkladu umění ne podle dané šablony, ale umění samého, což razil historik umění Kramář. Nebylo ateliéru, který by nenavštívil. Ověřoval si teoretický princip na tvorbě samé. Umělci to dobře postřehli a skvělý Bidlo karikoval Štecha s protáhlým tělem a nosem málem zapíchnutým do vznikající plastiky. Štech našel velkého přítele v sochaři Štursovi, u něhož strávil moc času. Proto pověřili právě mladého Štecha, kdo jiný by měl doprovázet francouzského sochaře Bourdella pražskými ateliéry.

Své první zaměstnání si Štech našel v Muzeu hl. m. Prahy. Byl to ráj pro jeho široké umělecké zájmy, pro naplnění jeho lásky ku Praze. V tomto bezbřehém moři artefaktů vyrůstala Štechova intimní znalost hlavního města, v jehož vzezření našel nádherný produkt tvořivého ducha českého národa. O Praze vydal bezpočet studií, knížek, a nakonec se jí vyznal z lásky svou knihou z roku 1948 „Krásy plná, slávou i kletbou bohatá Praho!“

Za kantorského působení na uměleckoprůmyslové škole a pak na Akademii výtvarných umění mu Praha byla „učební pomůckou“. Vodil žáky po Praze a učil je na její architektuře znát umění. Sám kdysi poznával umění přímo u pramenů tvorby v ateliérech. Pronikal do procesu umělecké tvorby Štursy, Kotrby, Gutfreunda a desítek přátel. Praha mu byla nejrozmanitějším, největším a nejkrásnějším ateliérem a listoval v ní jako v knize.

Nelze psát teorii a dějiny umění podle přiloženého, předem daného pravítka soudů, teoretických postulátů o umění bez dokonalé znalosti díla samotného. To si Štech osvojil brzy. Koneckonců jeho vědecké krédo se rodilo od dětství z poznání různých předmětů pro slánské muzeum, jež představovaly kouzlo lidské tvořivosti. Tato tvořivost je součástí lidské existence, je to pud, který probouzí tvorbu.

Štechovy cestovní zápisníky jsou bezprostředními poznámkami dojmů, poznávání tvorby. Jen do Itálie zajel třicetkrát, aby se dopídil podstaty rukopisu mistrů. Štechovy z této kritické praxe vznikala jeho teorie umění. Napsal skvělé studie „Pod povrchem tvarů“ a „Skutečnost umění“. „Dějiny umění hledají v díle a za dílem člověka, společnost a lidství,“ napsal.

Vzpomínal, že pro něj byl největší událostí rok 1918, kdy jej režisér J. Kvapil, tehdy šéf na ministerstvu, poslal jako odborníka do Vídně k jednání, které památky bude nová republika žádat do Čech zpátky. Pak zasedl v ministerstvu do křesla sám, jako odborník na umění a vypracoval osnovu, jak musí stát ovlivňovat celou šíři umění od státních zakázek, k podpoře rozvoje umění po obchod s ním a jak připravovat reprezentační akce. Štech vyrostl do autority komisaře státních i zahraničních výstav. Jemu bylo uměním i samo vystavování uměleckých artefaktů.

V roce 1925 byl nejaktivnějším členem výstavy umění v Paříži. Řídil přípravy expozice Bienále v Benátkách, Trienále v Miláně a opačně do Prahy získával přehlídky zahraničního umění. Postupně se svými studiemi o umění, jichž bylo přes 2 tisíce, znalostmi o Praze a uměním psát o umění, mluvit o něm jazykem umění, stal doslova chodícím „vševědem, živým slovníkem a adresářem“.

Jeho knihy o Donatellovi, Rembrandtovi, italské renesanci, jeho výklady českého baroka (Škréta, Kupecký, Braun, Brokoff, Brandl), celého českého umění 19. století se sloupky Navrátila, Mánesa, Myslbeka a hlavně Alše jsou dílem zakladatelským. Jako první vydal studii o umění prehistorickém, které mu bylo jedním z uměleckých projevů lidského bytí, puzeného touhou k tvaru. „Za každým uměleckým dílem je kdesi skryt živý člověk, ba sama lidskost,“ napsal v jedné ze svých teoretických studií.

V paměti starší generace zůstala ještě živá vzpomínka, jak se pan profesor V. V. Štech zlehka opírá o zábradlí na Novotného lávce a prostě, jakoby utkával obrovské drama, vyprávěl o Praze a u televizní obrazovky mu naslouchaly statisíce lidí. Nezaškobrtnul, vyprávěl o každém domě, kopci a dokazoval, jak velký skvost si národ Prahou vybrousil. Na jeho pořad se čekalo jako na nejdramatičtější seriál. Naléval víru v sílu umu a citu českého národa. Zvedal hrdost na vlastní dějiny a lidé cítili, že česká země má v orchestru Evropy, ba světa, vlastní tón. A jak jinak by tomu mělo být?