Wolfgang Amadeus Mozart

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Rakouský hudební skladatel. Vedle J. Haydna a Ludwig van Beethovena vrcholný představitel hudebního klasicismu. Napsal 650 opusů: 54 symfonií, 24 oper, 18 mší, 150 vokálních skladeb atd. Z oper: „Figarova svatba“, „Don Giovanni“, „Kouzelná flétna“. Ze symfonií: „D dur“, (Pařížská), „D dur“ (Pražská), „G dur“ (Malá noční hudba), „D dur“ (Korunovační), mnoho houslových koncertů, tanců, sonát a „Requiem“.
„Mozartovi se v Praze dostávalo při každé příležitosti velkých a rozhodných důkazů ocenění a obdivu, které byly zajisté vysokou poctou, protože nevyplývaly z předsudku nebo z módy, nýbrž z ryzího pochopení jeho umění.“
— F. X. Němeček: Život c. k. kapelníka W. A. Mozarta, 1798
Croce-Mozart-Detail.jpg
Narození a úmrtí
  • 27. 1. 1756 (Salzburg)
  • 5. 12. 1791 (Vídeň)
Památníky
Odkazy

Prof. Němeček si pamatoval na všechny Mozartovy návštěvy, hlavně na tu první v lednu 1787, kdy Mozart 17. ledna dirigoval u Nosticů svou „Figarovu svatbu“. Melodie naplnily pražské ulice. Pískaly se, zpívaly se a harfenista musel ve výčepu donekonečna opakovat árii „Non più andrai“. Němeček viděl už v roce 1783 Mozartovu operu „Únos ze serailu“, s níž čiperný mladík konečně prorazil. A byl to rovněž Němeček, který se s Duškovými z Bertramky postaral o dvě Mozartovy siroty. Starší z chlapců Karel v odpovědi na dopis Popelků, pozdějších majitelů Bertramky, na pobyt u Němečků a Dušků vroucně a dojatě vzpomínal.

Operu „Figaro“ uvedl v Praze už 26. prosince 1786 kapelník Strobach (pohřben na Malostranském hřbitově), a to Mozarta zlákalo hned 11. ledna 1787 do Prahy. Tehdy sotva vystoupil z kočáru, zmocnili se ho Thunové, a pak jejich malostranský palác žil ve víru plesů, dam, vína, tance a Mozartovy brilantní klavírní improvizace.

Ředitel thunovského divadla Bondini tehdy na Mozartovi vyloudil, ba vyškemral příslib, že napíše pro Prahu operu. Vídeň byla k svému géniovi chladná, jen Josef II. mu udělil titul císařského skladatele, ale matka Marie Terezie synovi řekla, „aby se nezatěžoval neužitečnými lidmi.“

Rodák ze Salzburgu se ve dvaadvaceti rozkmotřil s biskupem rodného města, v jehož kapele byl primáriem a Čech Mysliveček, zvaný v Itálii „Il divine Boemo“ (Božský Čech), mu radil, aby odešel do Prahy. V Čechách jej už leckdo znal jako šestileté zázračné dítě, jež omračovalo virtuozitou na klavír a na Hané dokonce onemocnělo neštovicemi. Nu a Vídeň byla k dospělému géniovi rezervovaná.

Mozart byl nadšen úspěchem „Figara“ a slíbil, že operu napíše. V srpnu 1787 se opravdu vrátil s partiturou slíbené opery, kterou nazval „Don Giovanni“. Jenže ještě neměla ouverturu, předehru, kterou hodlal teprve napsat. Veškerý čas ztrávil starostí o premiéru a přátelé trnuli, zda předehru vůbec napíše. Mozart premiéru odložil jednou, po druhé a třetí termín 29. října 1787, to už byl nejzazší termín pro napjaté očekávání. Na poslední den se uchýlil do ticha zámečku své přítelkyně Josefíny Duškové a za čtyři hodiny napsal 312 taktů předehry jakoby je přesypal z hlavy na papír.

Běžel ještě s nezaschlou partiturou do Nosticova divadla, rozdal noty muzikantům a ti ji pod Mozartovou taktovkou bravurně zahráli „de visu“ (z listu). Giovanniho reprízovali několikrát a později bylo spočítáno, že do roku 1825 byla opera v Praze hrána 257 krát.

Malý, rtuťovitý muž s copánkem, v modrém fráčku s pozlacenými knoflíky, v kalhotech ohrnutými pod koleny, v punčochách a v botech na přezku, si užil Prahy dosyta. Josefina jej provedla Strahovem, kde si zahrál na varhany, které 15 roků přestavoval výtečný muzikant Oelschlegel, v Loretě hrál na zvonkohru a prohlédl si v doprovodu ředitele Ungara i univerzitní knihovnu v Klementinu. Ze všeho nejvíc jej lákala „Nová hospoda“, kde koštoval, co se dalo.

Po premiéře Giovanniho slíbil Josefíně, že pro ni napíše árii. Měla to být už druhá, kterou jí věnoval. Otálel, až ho podle legendy prý zamkla do altánu Bertramky a nepustila dřív, než árii napsal. Mozart ji prý oplatil požadavkem, aby árii zazpívala „z listu“ a Josefína to učinila bezchybně. Slavná árie „Bella mia fiamma, addio“ byla na světě.

Potřetí a počtvrté se Mozart v Praze ukázal zjara 1889 s knížetem Lichnovským z opavského panství, když se spolu vraceli z Berlína do Vídně. Tehdy Mozart přespal v malostranském hostinci „U Zlatého jednorožce“, kde o devět roků později nocoval i Beethoven. A naposled spatřil Mozart Prahu 28. srpna 1791. Šlechta si od něj vyžádala slavnostní operu ke korunovaci císaře Leopolda II. (1790-92). Na libreto „La clemenza di Tito“ („Velkodušnost Titova“) napsal do termínu operu a sám ji dirigoval v Nosticově divadle. V divadle seděla vznešená aristokracie císařského dvora, a přestože se Mozart opravdu snažil zaujmout, společnost se bavila a odcházela. Nová česká královna prý řekla, že je to „německé svinstvo“. Bylo to fiasko.

V Mozartovi se vzedmula zednářská svobodomyslnost z namyšlené bohorovnosti. Snad už v tom rozechvění v sobě zaslechl tóny své zednářské revolty. Zanedlouho zazněly tóny jeho revoltující „Kouzelné flétny“, v níž ironizoval prázdnotu ducha a nabubřelost.

Když se v půli září roku 1791 Mozart loučil s pražskými přáteli, smutně prý řekl přátelům: „Jsem blízek smrti! Bohužel konec nastává dřív, než mi bylo dopřáno radovat se ze svého nadání.“ Profesor Němeček, který ta slova zapsal, ještě dodal, že při loučení v kroužku přátel „Byl tak smutný, že plakal.“

Dne 30. září 1791 Mozart dirigoval „Kouzelnou flétnu“ ve vídeňském předměstském divadle. Netušil ještě, že opera bude mít 100 repríz. Ve Schikanederovo pohádce, jež byla Mozartovi libretem, vítězilo světlo nad temnotou stejně jako vítězilo ve svobodozednářské povaze Mozarta po celý život. Mozart svou hudbou rozehrál osvícenského ducha doby.

Praha se dozvěděla o Mozartově smrti 5. prosince 1791. Jeho hudební odkaz byl obrovským hudebním monumentem, který by mohl znít devět dní a devět nocí v jednom kuse. Za deset dní po jeho smrti se ve sv. Mikuláši na Malé Straně konala Mozartova tryzna. „Requiem“ zazpíval 120 členný sbor řízený Duškovým žákem regenschorim Maškem. A sopránové sólo zazpívala Josefína Dušková. Smutek zalil nejen chrám, ale celou hudební Prahu, která Mozarta přijala za svého.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!